Pohlaví a identita

Intersex(ualita) či DSD

Výrazy intersex či intersexualita se běžně používají v sociálněvědních a právních textech, ve svých dokumentech je používá například EU nebo OSN. Oproti tomu v medicínské literatuře se až na výjimky setkáváme s termínem disorder of sex development (tedy porucha pohlavního vývoje), pro který se používá zkratka DSD. Tento termín přijali lékaři na mezinárodním pediatrickém kongresu v Chicagu v roce 2005, když dříve používaný termín intersex odmítli jako nepřesný, neboť doslova přeloženo znamená “mezipohlavní”. Argumentem bylo, že až na absolutní výjimky se všichni lidé s variacemi pohlavních znaků ztotožňují s mužským nebo ženským pohlavím a intersex jedinci tedy ve skutečnosti neexistují.

Lékaři považují výraz porucha za nehodnotící popis stavu jedince, mimo medicínu je ale termín DSD často shledáván jako problematický, neboť v běžné řeči slovo porucha označuje něco, co je třeba opravit a odstranit. Odpůrci výrazu porucha pak zdůrazňují, že termín intersex není nutno vnímat jako doslovnou mezipohlavnost – to, že je někdo intersex, neznamená, že se zároveň nemůže považovat za muže nebo ženu.

Ovšem jak uvádí i jedna za zakladatelek intersexuálního hnutí Cheryl Chase, termín intersex je problematický v tom, že identitu jedince vidí skrze jeho medicínský stav, jako by individuální osobnost byla podružná. Je to podobně jako když jsou například lidé s duševním onemocněním vnímáni primárně jako blázni a jsou všichni házeni do jedné škatulky, i když se osobnostně velmi odlišují – u některých je léčba nezbytná, protože život s duševním onemocněním je pro ně nesnesitelný, jiní svůj stav dokáží pozitivně využít kupříkladu v tvůrčí činnosti. Proto někteří aktivisté začali propagovat termín „člověk s DSD“, aby tím zdůraznili, že každý jedinec má svou specifickou osobnost a není definován pouze svým medicínským stavem. Slovo disorder přitom navrhují nahradit výrazy jako divergence (rozmanitost) či diference (odlišnost). Zároveň je užití již zavedené zkratky DSD vhodné pro usnadnění vzájemné komunikace mezi aktéry a aktérkami z oblasti medicíny, práva, sociálněvědního výzkumu nebo občanského sektoru a aktivismu. Tuto terminologickou změnu pak již oficiálně provedl například NSH (National Health Service), pod který spadá systém britského veřejného zdravotnictví. Proto na tomto webu i ve výstupech z projektu a doporučení ombudsmana používáme spojení "lidé s variacemi pohlavních znaků".

Disability studies, obor zabývající se tím, jaké mají postavení ve společnosti lidé s různými hendikepy, zdůrazňují, že to, jak jedince s hendikepem označujeme, ovlivňuje to, jak na něj nahlížíme. (Více např. kniha „Jinakost – postižení – kritika“ složená z textů mezinárodně uznávaných odborníků a odbornic v oblasti disability studies.) Vedle faktického fyziologického či mentálního stavu, který jedinci komplikuje život (narodil se například s takovým tvarem genitálií, který mu komplikuje vyměšování), je tu i hendikep sociální – společnost jedince považuje za „znetvořeného“ a jedná s ním, jako by nebyl plnohodnotným členem lidské společnosti. V tomto duchu jednal i Evropský parlament, který 14. února 2019 přijal usnesení o právech intersexuálních osob, ve kterém vyzval členské státy EU, „aby zajistily depatologizaci intersexuálních osob“.

Člověk, který se narodil s nějakým hendikepem, totiž musí čelit různým předsudkům a stereotypům. V případě intersex/DSD stavů je to například představa, že lidské tělo musí vypadat přesně tak, jak si společnost tradičně představuje mužské či ženské tělo a ty části těla, které této představě neodpovídají, musí být chirurgicky (případně hormonálně) upraveny či přímo odstraněny (viz např. zkracování takových klitorisů, které jsou považovány za příliš dlouhé). Takto jedinec podstupuje operace, které nejsou ze zdravotního hlediska nutné. Jde o operace kosmetické (v zahraničních textech se někdy označují také za operace normalizační), pro které by se měl rozhodovat pouze dospělý jedinec, který si je vědom všech úskalí, které daná operace může přinést. Ideálem by pak byla situace, kdy by společnost byla schopna stavy tohoto typu akceptovat jako přirozenou rozmanitost lidských těl a nepovažovala by je za poruchu, není-li s nimi spojeno zdravotní ohrožení jedince. Pak by totiž neexistovala potřeba je „napravovat“ a jedinci by nemuseli podstupovat žádné operace. 

Pohlaví mužské, ženské, třetí či neurčené

Termíny DSD či intersex(ualita) a stavy s nimi spojené jsou výsledkem toho, jak kultura a společnosti vidí muže a ženy – jako dvě pohlaví, která jsou naprosto odlišná a nemůže existovat nic mezi nimi. Na rovině lidského druhu samozřejmě biologicky existují dvě pohlaví, aby byla možná lidská reprodukce. To ovšem neznamená, že tělo každého jedince musí odpovídat obecným představám, jak vypadá mužské a ženské tělo. Už to, že se rodí lidé, kteří sociální představě o vzhledu a fungování mužského a ženského těla neodpovídají a jejich stav nemusí být spojen se zdravotním omezením, ukazuje, že v přírodě existuje mnohem více rozmanitosti, než jak si myslí naše společnost. Z hlediska naší kultury je ale zpravidla nepředstavitelné a vlastně nepřípustné, aby měl jedinec znaky obou pohlaví, byť by se již takový narodil – a bylo to pro něj/ni tedy „přirozené“. Proto často jediný důvod, proč chceme „opravovat“ anatomii těchto jedinců, je důvod estetický a kosmetický – jejich těla nevypadají tak, jak si mužské či ženské tělo tradičně představuje naše společnost. 

Jak je tedy možné změnit přístup k problematice lidí s variacemi pohlavních znaků? Určitě není nutné trvat na takovém systému dvou odlišných pohlaví, který nás nutí operovat jedince, kteří se svým vzhledem odlišují od sociální normy. Pokud rozvolníme kritéria, na základě kterých se určuje pohlaví jedince, nabízejí se nám tři varianty, jak k dané problematice přistupovat:

1. Nahlížet na problematiku optikou pohlavního kontinua. V něm jsou mužské a ženské pohlaví jen koncovými body spektra a mezi nimi mohou existovat další pohlavní varianty. Na tuto tezi můžeme narazit i v přírodovědné literatuře. V takovém případě by společnost přestala používat kategorie mužského a ženského pohlaví jako základní identifikační znak. Pohlaví by přestalo figurovat na všech oficiálních dokumentech, osobních dokladech, apod.

2. Uznat třetí kategorii pohlaví a umožnit tak osobám, které se necítí být ani ženami ani muži, dobrovolně registrovat pohlaví “jiné”. Tato možnost je již dostupná například v Německu, Rakousku, Austrálii, na Novém Zélandu nebo na Maltě, v Malajsii, Nepálu, nebo Indii.

3. Nezpochybňovat dvoupohlavní model, ale počítat s tím, že jedincovo tělo nemusí přesně odpovídat momentálně platným kritériím pro určení mužského a ženského pohlaví. Za takových okolností může být jedinec považován za plnohodnotnou ženu či muže, aniž by musel mít lékařskou diagnózu a podroboval chirurgickým úpravám určitých částí těla. Na tento pohled můžeme narazit i v medicínských textech: „Chirurgická redukce zvětšeného klitorisu u CAH [kongenitální adrenální hyperplazie] a odnětí varlat u CAIS [syndrom úplné androgenní rezistence] jsou v podstatě pokusy zastřihnout jedince tak, aby vyhovoval jedné ze dvou umělých kategorií“ (Raveenthiran 2017). Takto i v medicínské literatuře můžeme narazit na názor, že to, jak dnes vnímáme mužství a ženství, jsou „umělé kategorie“ vytvořené naší společností. Stát by tyto kategorie nadále používal, ale zároveň umožnil možnost flexibilní změny úředního pohlaví (bez požadavku diagnózy nebo chirurgického zákroku) v případě, že se projeví nesoulad mezi vlastní identifikací člověka a registrovaným údajem. Tomuto modelu se již blíží některé státy (např. Finsko, Portugalsko, Malta, Francie), které jej zároveň doplňují možností dobrovolného odkladu registrace pohlaví pro děti, které se narodí s variacemi pohlavních znaků. Malta tak například umožňuje odklad až do 18 let věku, kdy si jedinec může vybrat pohlaví sám. 

Dnes již připouštíme, že na individuální rovině nemusí být genderová identita plně v souladu s pohlavními anatomickými znaky. I v Česku jsou trans* lidé, kteří nemají mužské pohlavní znaky (např. XY chromozomy nebo penis), ale přesto vystupují jako muži a společnost je za muže považuje, a naopak. V běžných sociálních situacích určujeme pohlaví jedince na základě toho, zdali vypadá a chová se jako muž či žena, tedy na základě toho, jaké genderové znaky vykazuje. V každodenních interakcích nevidíme druhé jedince nahé a už vůbec se nemáme jak dozvědět, jaká je jejich vnitřní anatomie, na základě které je určeno pohlaví jedince.

Proto je nutná diskuze nejen na rovině medicíny, ale i na rovině společenské a právní. Jde vlastně o to, aby byla společnost schopna respektovat odchylky od estetické normy určující vzhled mužského a ženského těla. Pak by si lidé uvědomili, že tělo dítěte nemusí plně odpovídat „učebnicové“ představě, jak má vypadat mužské či ženské tělo, a přesto jej můžeme vychovávat jako chlapce nebo dívku.

 

Úřední pohlaví

^{(Detailněji viz Právní studie str. 47 až 53)}

Většina států světa, stejně jako Česká republika, identifikuje lidi prostřednictvím dvou uznaných pohlaví. Hned po narození dítěte stát tedy registruje, zda se dítě narodilo jako muž nebo jako žena. V České republice k takové registraci (podle § 14 odst. 1 písm. c) a § 15 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení) musí dojít do 3 dnů a tento termín nelze prodloužit. To vytváří tlak na lékaře i rodiče, kteří musí krátce po narození dítěte s variacemi pohlavních znaků rozhodnout, zda se jedná o dívku nebo chlapce. Jiná možnost u nás zatím není přípustná. Pro děti s variacemi pohlavních znaků to může být problematické, protože jejich pohlaví nemusí být jednoznačně určitelné. Může se tak stát, že je jim po narození v časovém tlaku určeno například ženské pohlaví, následně provedeny lékařské zákroky upravující ženské genitálie, a po určité době se projeví komplikace související s tím, že pohlaví nebylo určeno správně.  

Z hlediska úředního pohlaví proto mohou být problematické zejména situace, kdy se v průběhu času ukáže, že úřední pohlaví neodpovídá skutečnému psycho-sociálnímu pohlaví (genderu) dotčené osoby. Pro takové případy by mělo být možné registrované pohlaví změnit, a to i v případě, že se jedná o nezletilého člověka. Mezi mezinárodními institucemi, včetně Evropského soudu pro lidská práva, již panuje široká shoda, že podmínkou změny pohlaví nemají být chirurgické zákroky ani sterilizace. Velká část mezinárodních institucí vnímá jako problematický i požadavek diagnózy transsexualismu. 

V České republice změna pohlaví možná je, ale je dostupná jen lidem starším 18 let. Podmínkou je navíc diagnóza, souhlas odborné komise, a podstoupení chirurgického zákroku, kterým se přemění pohlavní orgány a dojde k zneplodnění člověka (§ 29 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 21 č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách). Pokud tedy dítěti s variacemi pohlavních znaků bylo po narození chybně určeno pohlaví, musí počkat až do dospělosti a poté podstoupit další přeoperování pohlavních orgánů. Nebude navíc moci mít vlastní děti.

Jiné evropské státy již takové podmínky pro změnu pohlaví nekladou. Chirurgické zákroky nebo zneplodnění již v Evropské unii vyžaduje jen Česká republika, Slovensko, Polsko, Lotyšsko a Finsko. Lékařské zákroky, léčbu ani diagnózu pro administrativní změnu pohlaví nevyžadují Dánsko, Malta, Irsko, Lucembursko, Norsko, Francie, Belgie, Řecko ani Portugalsko. Tyto podmínky nevyžaduje ani množství mimoevropských států, jako je Austrálie, Brazílie, Chile nebo Kostarika. Mnoho zemí navíc umožňuje změnu pohlaví i dětem. Itálie, Malta, Německo, Chorvatsko, Kolumbie, Ekvádor nebo Uruguay umožňují požádat o změnu registrovaného pohlaví bez jakéhokoli věkového limitu, Irsko, Portugalsko, Nizozemí, Norsko, Švédsko, Belgie nebo Chile stanovují specifické věkové limity.

Diskriminace a pohlaví

Odlišnost lidí s variacemi pohlavních znaků může být motivem pro šikanu, znevýhodňování, obtěžování nebo jiné nenávistné projevy. Podle výzkumu Agentury pro základní práva Evropské unie z roku 2020 se 62 % dotazovaných intersex osob v každodenním životě někdy cítí diskriminováno kvůli svým pohlavním znakům. Z důvodu neznalosti nebo necitlivosti se diskriminace může projevovat například i ve formě stigmatizujícího nebo ponižujícího přístupu ze strany zdravotnického personálu. 

Lidé s variacemi pohlavních znaků se proti diskriminaci mohou bránit s odkazem na antidiskriminační zákon (č. 198/2009 Sb.). Diskriminací se rozumí méně příznivé jednání (včetně obtěžování nebo jiné formy šikany) z důvodu identity daného člověka, která je chráněna jako specifický diskriminační znak.  Pohlavní charakteristiky lze zařadit pod zakázaný diskriminační znak “pohlaví”. V diskriminačních zákonech však zpravidla pohlavím míníme gender, tedy sociální pohlaví, kterým se lidé s variacemi pohlavních znaků neliší – jsou zpravidla ženami nebo muži. Proto není vždy jasné, že je chráněný diskriminační znak “pohlaví” bude chránit proti diskriminaci která je motivovaná jejich odlišností, tedy variacemi pohlavních znaků. Některé státy proto raději zavedly specifický chráněný znak “pohlavní znaky” pro tyto osoby (Malta, Austrálie, Jižní Afrika nebo Baskicko). 

Variace  pohlavních znaků lze rovněž podřadit pod zakázaný diskriminační znak “zdravotní postižení”. Lidé s variacemi pohlavních znaků, stejně tak jako lidé s jinými biologickými odlišnostmi, často čelí nedostatečnému a nerovnému zapojení do společnosti z důvodu své odlišnosti.